Záhadný balíček

Záhadný balíček

Příběh na pokračování od Camilla

    Ozval se zvonek. Leknutím jsem vyskočila z gauče v ložnici a převrhla svůj džus. Sakra! Zaklela jsem v duchu a rychle vrátila úzkou skleničku do původní polohy. Část se vylila na skleněný stůl a další na bílý koberec z kvalitní polypropylenové příze. Kdyby pořád nerachotil zvonek, asi bych utíkala pro hadr a nějaký přípravek čím koberec vyčistit. Bylo něco málo po sedmé hodině ráno. Celou noc jsem byla vzhůru a pracovala. Kdo jen to takhle brzy může být? Pomalu jsem se šourala ke dveřím.

    "Už jdu!" zakřičela jsem, protože dotyčný pořád držel tlačítko zvonku a strašně to rachotilo.

Bydlela jsem sama, žila bez přátel a svou rodinu jsem měla daleko, proto jsem jen tak pro jistotu zaběhla ještě do kuchyně pro nůž - v dnešní době nevíte kdo vás nechce třeba přepadnout - a než jsem otevřela, zeptala jsem se kdo to je. Dveřní kukátko jsem bohužel neměla.

    "Pošta, nesu Vám balíček." Hlas jsem poznala okamžitě. Šoupla jsem nůž do botníku, aby nešel vidět a otevřela dveře. Postarší pán jménem František Černý mě jako vždycky přivítal s úsměvem. Byl to asi jediný člověk, se kterým jsem si tady vlastně rozuměla. Měl na sobě tričko s logem Česká Pošta a černé kalhoty. V ruce držel černé desky s nějakými papíry, ale žádný balíček nedržel.

    "Á František! Ráda tě zase vidím! Jaký balíček neseš? Já si nic neobjednávala,"

    "Vím, Karolínko, vím. Poslal ti to asi někdo kdo ví, že dneska slavíš narozeniny! Že by tajný ctitel? Každopádně já nezapomněl. Na, tady máš a všechno nejlepší!" Z kapsy u kalhot vytáhl malou červenou krabičku, ve které jsem našla řetízek s malou sovičkou. Než jsem stačila poděkovat nebo si náhrdelník zapnout na krku, podával mi papíry, "Tady to potřebuju podepsat. Je to velký balíček, mám ho v autě, ale spolu ho myslím utáhneme. Pomůžeš mi?"

    "Jasně!" odpověděla jsem potom, co jsem mu podepsala papíry. Vzala jsem si klíče a přes své pyžamo džínovou bundu. Během tahání divného balíku mi pověděl, že bohužel neví kdo je odesílatel, ale bylo mu řečeno, že balíček musí dorazit před osmou hodinou ranní. Prý si ten dotyčný za to připlatil. Do mého bytu, přesněji do kuchyně, jsme nakonec dotáhli balíček velikosti, kterou bych přirovnala k oknu. Rozloučili jsme se a já kolem toho divného dárku začala kroužit jako hyena, čekající na vhodnou chvíli ulovit kořist. Snažila jsem se někde totiž najít adresu dotyčného, ale nikde nic. Našla jsem pouze poznámku, že se jedná o křehké zboží. To mi opravdu nepomohlo, spíš naštvalo a musela jsem to otevřít. Uvnitř se nacházelo překrásné zrcadlo s ručně vyřezávaným rámem. Strnula jsem. Proč by mi někdo dával zrcadlo? Kdo, než rodiče a František ví, že mám narozeniny? Byla jsem introvert bez přátel, dokonce práci jsem vyřizovala z domova. Asi bych měla zavolat svým rodičům a zeptat se jich. Třeba je to nějaký vtip od mého táty. Vždycky byl takový.

    Nástěnné hodiny odbily osmou hodinu až jsem nadskočila. Sklo v zrcadle se najednou divně zavlnilo. Nezdálo se mi to náhodou? Určitě muselo, vždyť to není možné. Asi jsem nevyspalá z noční práce za počítačem. "Karolínko, pomoz mi..." ozvalo se najednou.

    Přeběhl mi mráz po zádech. Že jsem zapomněla v ložnici vypnout televizi nebo počítač? Rychle jsem tam šla, ale televize hrála tak potichu, že bylo nemožné slyšet ji až do kuchyně a počítač, na kterém jsem pracovala, už byl vypnutý. "Karolínko, prosím, nemám moc času..." Dobře, tohle bylo opravdu vážně divné. Že by hlas vycházel ze zrcadla? Opatrně jsem přešla k zrcadlu, ale pro jistotu jsem uchopila kovovou paličku na maso, která byla v kuchyni na stole po ruce. Nesnášela jsem ten pocit, když nejsem něčím chráněná. Pomalu všude, jsem doma měla nějakou věc, kterou se dalo nějak chránit. I do města jsem si musela brát pepřák nebo nůž.

Přemýšlela jsem, co udělat...

✦ Rozhodněte, co se bude dál dít! ✦

- Dotknout se zrcadla.

- Odpovědět na neznámý hlas.

- Rozbít zrcadlo paličkou na maso.

- Hledat na zrcadle zabudovaný systém (např. zvukovou nahrávku).